Zbraně již odedávna vznikají nejen jako pracovní a lovecké nástroje, ale jsou především prostředky pomocí nichž se zesiluje útok, či zeslabuje obrana. Jsou to nástroje jimiž se člověk naučil vládnout se zručností až udivující a ať už je používá k čemukoli, tedy obraně sebe sama, svých blízkých, nebo k mordování nepřátel. Ovládání zbraní se v každé době měnilo stejně jako zbraně s nimiž se zacházelo, lze bez nadsázky říct, že pokrok v technice jde ruku v ruce s pokrokem ve zbraních a v oboru úzce s nimi spojeným, tedy s válečnictvím. Okruh zbraní, tedy prostředků ofenzivních se stejně jako okruh zbrojí, tedy toho co slouží k obraně, nedá s úplnou určitostí plně popsat. Ti z Vás, kteří mají zvýšený zájem o zbraně chladné a o šermířské umění, které se v Evropě vyvíjelo svojí vlastní cestou, nejsou následující informace pravděpodobně nijak překvapující. Pro ostatní, jež snad ještě tápou ve znalostech o tom kdy se jak, čím a v čem bojovalo, uvádím následující přehled.
Začněme 9. stol. přelomem 10. a 11. století. V této době byla již úroveň řemeslného zpracování materiálů natolik na výši, že dovolovala lidem vytvářet z poměrně dobrých materiálů značně kvalitní meče. Meč jednou ze zbraní jež mají význam nejen vojenský, ale i symbolický. Meče ve starověku byly právě díky zpracování materiálů poměrně krátké a tudíž se až na konci 6. století, tedy se začátkem éry Vikingů objevují meče rozměrově delší a přitom na úrovni váhově snesitelné. Čepel meče se začala směrem ke hrotu zužovat (na rozdíl od dříve používaných listových tvarů) a spolu s tím se zlepšovala i jeho celková ovladatelnost. Meče konce 9.století mají délku okolo 90 cm a šířku čepele od asi 5 do 7 cm. Jsou to zbraně převážně sečné, čepele jsou železné, kované, objevuje se použití takzvaného damašku, tedy skovaných pásků. V Evropě jde ovšem jen o damašek svářkový, tedy jakousi napodobeninu technologie z Blízkého a Středního východu. Avšak i tyto výrobky ovšem měly na svoji dobu velice dobré mechanické vlastnosti - pevnost, pružnost, trvanlivost a tvrdost. Meče té doby jsou opatřeny rovnou záštitou jednoduchého, většinou čtvercového průřezu, rukojeť, neboli jílec se omotává drátem nebo kůží. Samostatnou kapitolou jsou hlavice kterých je používáno několik desítek tvarů, nejrozšířenější z nich je však tvar paraořechu. Další oblíbenou zbraní je bojová sekera. Už od 8. stol. se objevuje tzv. bradatice, tedy sekera jejíž tvar listu připomíná jakýsi vous nebo bradu. Bradatice se používala jak pro boj pěší, tak pro boj koňmo, rozdíl byl jen v délce rukojeti. Díky své ovladatelnosti a schopnosti prorazit tehdejší zbroje se na bojištích s úspěchem udržela až do 12. století a v drobných úpravách snad ještě déle. Ve výčtu chladných zbraní nesmíme opomenout používání různých nožů a dýk. Dýky jsou narozdíl od nožů spíše bodné a mají časti symetrické tvary čepele i jílce. Nože oproti tomu většinou nemají záštitu, rukojeti jsou povětšinou dřevěné a čepele jsou uzpůsobeny spíše k řezání. Použití nožů i dýk je velmi různorodé, počínaje vojenským využitím, jako příruční zbraň, až po použití lovecké. Dlužno dodat, že sekery i dýky se stejně jako meče staly postupem času jistými symboly a byly často vyráběny ve značně honosném provedení.
Výčet používaných zbraní by byl značný, nelze však opomenout jednu z hlavních pěchotních i jezdeckých zbraní a tou je kopí. Zpravidla jde o asi 2 metry dlouhou tyč opatřenou na jednom konci železným hrotem, takovéto kopí sloužilo mimo boje tzv. nablízko často také jako vrhací zbraň. Kopí je vedle meče asi nejužívanější zbraní a udržuje se ve výzbroji prakticky až do 20. stol. v pozdějších dobách totiž dostává podstatné změny především do délky a postupně se z něj vyvíjejí mimo dřevce (tedy zbraně turnajové), také píky (některé až o délkách 6 metrů ) a v neposlední řadě se dá říci, že na užití kopí navazují později všechny dřevcové zbraně, jako halapartna a podobně.
Výčet zbrojí používaných na přelomu 10. a 11. století je obdobně obsáhlý. Velmi často jsou požívány zbroje zhotovené z kůže nebo jiného vhodně pevného materiálu, s přišitými nebo přinýtovanými destičkami z plechu, či další kůže. Používá se rovněž vycpávaných a prošívaných košil. Jednoznačné vedoucí místo si však získává kroužková košile. Spojování kroužků do podoby zbroje chránící člověka v bitvě je vynálezem již starověkých Římanů, ale nejspíše až Keltové přišli okolo 5. století se stylem následně používaným v Evropě po všechny století. Systém spočíval ve vzájemném spojení jednoho kroužku s dalšími čtyřmi přičemž konec kroužku byl zploštěn tak aby jej bylo možno snýtovat. Kroužková zbroj je používána jak v samostatných dílech chránících jednotlivé části těla, tak v podobě kroužkových košil sahajících až ke kolenům (s rozstřižením mezi nohama) a zhotovených v celku, často i s kapucí. Kroužkovka nošená na prošívané košili ideálně chrání před sečnými zbraněmi, méně odolná je však proti bodu nebo zásahu šípem.
Nezbytným prvkem ochrany bojovníka je přilba. Přilby jako části zbroje jsou známy již ze starověkých archeologických nálezů, avšak dosti se liší podle svého účelu použití (vojenské, turnajové, ceremoniální, atd.…), podle doby v níž vznikaly a podle materiálů použitých na jejich výrobu (kůže, bronz, železo nebo jejich kombinace). Okolo přelomu tisíciletí se v našich krajích používalo několik typů přileb vycházejících převážně z výrobků severských dílen. Při popisu je vhodné neopomenout takzvanou svatováclavskou. Její originál je připisován právě svatému Václavovi a je dodnes součástí svatovítského pokladu. Jedná se o přilbu kónického tvaru s obroučkou zasunutou pod vodorovná ramena kříže, spodní ramena kříže pak tvoří vlastní nánosník. Nánosník i obroučka jsou na originále pokryty stříbrnou fólií na níž je spodobněna kresba ukřižovaného Krista.
Další rovněž podstatnou součástí ochrany vojáka je štít. Koncem 10.století se stále jako nejčastější tvar vyskytuje kruhový štít o průměru až 80 cm, nejčastěji potažený kůží a opatřený masivní puklicí použitelnou i k útoku. V 11. století se pak začínají prosazovat tzv. normanské štíty. Ty mají většinou mandlovitý tvar, nebo tvar jakéhosi protáhlého trojúhelníku a jsou značně rozměrné. Tyto štíty díky svojí protáhlé spodní špici poskytují dobrou ochranu a to i jezdcům na koních. Jejich největší rozšíření nastává ve 12. stol. V následujících stoletích se na základě těchto štítů vyvinul štít erbovní, který se stal typický rytířským a heraldickým symbolem.
12. století přináší díky křížovým výpravám množství podstatných změn ve všech stránkách vojenství. Ruku v ruce s tím přichází další rozvoj řemesel a tak se začínají zdokonalovat meče a na zdrojích se objevují první plechové doplňky. Jako jedny z prvních jsou to tzv. Ailettes známé také jako náramenní štítky. Pocházejí z Francie a rozšířily se téměř po celé Evropě. Jsou to štítky připevněné řemínky na ramena a chránící a krk a ramena svého nositele. Napřed měly tvar čtverhranný, později se rozšířily ve tvaru erbovního štítku zdobeného heraldickými barvami rytíře a staly na dlouhou dobu i civilní módou. K ochraně jednotlivých částí těla se objevují plechové nákolenky a náloketníky postupně doplněné přechodkami, tedy prodlužujícími lamelami. Stále se jako nejhlavnější zbroj používá kroužková košile, doplňovaná o kroužkové nohavice i z kroužkovými botami, případně je možno se setkat s doplněním o šupinami pošitou vestu nebo se šupinovou či destičkovou zbrojí samotnou.
Přilby z počátku 12. století navazují na dřívější tvar kónických přileb, jsou složeny z několika částí, většinou obroučky z nánosníkem a jednotlivých výplní. Druhá polovina 12. stol. je doprovázena nástupem hrncové helmy, tato kryla celou hlavu a nebyla vybavena žádnými pohyblivými částmi. Tvořilo ji několik pevně snýtovaných částí plechu. Tyto helmy měly mnoho různých tvarů všechny se ovšem vyznačují dosti úzkými průzory pro výhled, značnou masivností provedení a vysokou váhou. Hrncové helmy měly uvnitř značný prostor na nejrůznější vycpávky a později se dokonce zhotovovaly jako druhá helma nošená na menší přilbě.
Meče ve 12. století doznávají změny nejen na čepeli, která se dále zeštíhluje, protahuje a zašpičaťuje, ale hlavně ve změnách záštity. Její konce se totiž začínají protahovat a zohýbat směrem ke špičce meče, což napomáhá možnosti zachytit protivníkovu čepel, na konci století se postupně objevuje na záštitě takzvaný prstýnek. Tento drobný výběžek má za úkol chránit prst jímž se obemyká pro pevnější uchopení záštita a je možno jej považovat za počáteční náznak vývoje na jehož konci jsou složité kordové koše. Meče se začínají stávat dostupnější větší části vojska, přesto si stále velkou oblibu udržují nejrůznější válečné sekery a kladiva. U pěšáků jsou potom ve stále větším užívání tesáky. Vývoj tesáku lze nejspíše zaznamenat u tzv. scramasaxu, zbraně používané Vizigóty někdy okolo 6. stol. avšak jako tesák známe tuto zbraň asi od století desátého. Tesáky jsou jakési kratší meče s čepelí buďto rovnou, nebo mírně zahnutou a povětšinou broušenou jen z jedné strany. Délka čepele se pohybuje okolo 60 cm a šířka mezi 3-5 cm, jílec je většinou opatřen dřevěnou střenkou nebo omotán koženým řemínkem, některé chudší varianty tesáků nemají záštitu. Tesáky jsou užívány nejen jako vojenské zbraně, ale i jako lovecké nástroje a jsou používány vlastně až do dnešní doby, o jejich dalším vývoji se ještě zmíním.
Celé 12. století provázejí války vedené ve stále větším měřítku s použitím jízdy, to velmi blízce souvisí s využitím kopí nejen jako zbraně prvního úderu, ale i jako zbraně určené k obraně pěchoty proti jízdnímu útoku. Postupně se tak začíná pěchota vyzbrojovat stále větším množstvím různých dřevcových zbraní.
13. století je mimo již popsaného vývoje mečů zajímavé především vývojem zbrojí. Ty se totiž začínají stále více vybavovat o plechové doplňky a tak lze zaznamenat první kyrysy, plechové části nohou i rukou a první jednoduché rukavice. Kyrys je ochranným prvkem zbroje kryjícím trup svého nositele, skládá se z předního a zadního dílu, ale jeho části bývají nošeny i samostatně. Použití kyrysu velmi staré, už v mykénském Řecku se vyráběly kyrysy z bronzu a kůže, v průběhu raného středověku byl však nahrazován spíše šupinovými vestami. Svůj rozvoj tak zaznamenává opět až se zvýšením úrovně platnéřství, za vrchol je možno považovat kyrysy Maxmiliánské zbroje, ale jednotky kyrysníků si své zastoupení v armádách udržely až do 20. stol (použití jízdy kyrysníků je doloženo i na východní frontě 2. světové války). Jako základní část zbroje slouží i nadále kroužková košile, zkracuje se však její délka a tím se snižuje i její hmotnost. Neznamená to ovšem úbytek váhy celé zbroje, vojáka totiž stále více chrání plech, zatím se sice nedá hovořit o plátové zbroji, ale vývoj k ní jednoznačně směřuje. Jedním z pokroků je postupné nahrazení hrncové helmy helmou kbelcovou, rozdíl mezi těmito spočívá ve velikosti. Kbelcová helma totíž na rozdíl své předchůdkyně dosedá až na ramena rytíře, čímž jej zvýšeně chrání proti útoku shora. Výhled z helmy je však stále značně omezený a tak je používána hlavně u obrněné jízdy, rytíř si před útokem na kopí nasadí helmu avšak v okamžiku kdy dojde na boj muže proti muži je nucen kbelcovou helmu odložit. Důvodem je právě omezenost výhledu zejména směrem dolů, tedy k pěšákům, vyzbrojeným dlouhými zbraněmi schopnými strhnout jezdce z koně.
Pokračování příště